Než se pustím do dnešního tématu, mám pro vás jako vždycky krátký mediální rozcestník.
Na začátku minulého týdne jsem byl hostem v Prostoru X. Půlhodinové povídání hlavně o prezidentských volbách si můžete pustit tady:
Trochu volnější povídání si můžete poslechnout v podcastu Stárnoucí mileniálové, kam mě pozvali Dominik Zezula a Michal Zlatkovský. K poslechu například tady.
Sám jsem se věnoval prezidentským volbám v aktuálním díle svého podcastu, ale pokud chcete kratší komentář, najdete ho na webu ČRo Plus.
Teď už ale k dnešnímu tématu…
Původně jsem o novém filmu The Trial of the Chicago 7 chtěl psát už před několika týdny, ale kvůli volbám se k tomu dostávám až teď. Snímek původně mířil do kin, ale kvůli pandemii koronaviru byl nakonec primárně vydán na platformě Netflix v půlce října. Pamatuji si, že hned jak jsem se loni dozvěděl, že se film chystá, tušil jsem, že ho budu nenávidět, ale po zhlédnutí musím konstatovat, že mě štval méně, než jsem čekal.
Proč jsem film takhle soudil předem? Předně proto, že ho režíroval Aaron Sorkin. Málokdo pro mě představuje pomýlenost a směšnost amerických liberálů jako právě Sorkin. Možná si ho vybavujete jakožto scenáristu snímku Social Network nebo biografického filmu o Stevu Jobsovi. V kontextu americké politiky je ale známý především svým televizním seriálem West Wing o fikčním prezidentovi a fungování jeho administrativy v Bílém domě. Seriál byl vysílaný mezi lety 1999 a 2006 a americkým liberálům poskytoval velmi kýžený eskapismus do lepšího fikčního světa v éře prezidentování George W. Bushe. O samotném West Wingu by toho šlo napsat mnoho, ale za nás všechny, co seriál bytostně nesnáší, to udělal už před několika lety Luke Savage na webu Current Affairs.
Zatímco sledování West Wingu vlastně v něčem trochu doporučuji, protože vám umožní pochopit americké liberály a jejich tužby (byť asi trochu jinak, než oni by si přáli), u chystaného The Trial of the Chicago 7 (který Sorkin nejen napsal, ale i režíroval) jsem se děsil. Už jenom proto, že se zakládá na reálné údalosti, která mi přijde fascinující. Film zaznamenává soud se skupinou aktivistů, kteří byli obžalováni za podněcování násilných protestů především proti válce ve Vietnamu během konání sjezdu demokratů v Chicagu v roce 1968. Soudní proces byl neuvěřitelně absurdním divadlem, do kterého se promítly všechny konflikty Ameriky 60. let.
Film má hvězdné obsazení: uvidíte tu Sashu Barona Cohena, Josepha Gordona-Levitta, Michaela Keatona, nebo Eddieho Redmaynea. Většina snímku se odehrává přímo v chicagské soudní síni s častými flashbacky k předchozímu dění během protestů. A musím uznat, že jakmile se do děje snímku dostanete, nudit se úplně nebudete – Sorkinovi jde vyčíst mnohé, ale čistě řemeslně špatný scenárista to není. Především díky Cohenovi se dokonce asi i párkrát zasmějete (rozhodně vícekrát než u jeho vlastního letošního pokračování Borata).
Základní osu filmu netvoří jenom soupeření mezi státními žalobci (v jejichž čele stojí postava Gordona-Levitta) a obžalovanými, ale také třenice mezi samotnými aktivisty. Především mezi králem hipíků Abbiem Hoffmanem (Cohen) a prezidentem spolku Students for a Democratic Society Tomem Haydenem (Redmayne), který oproti rozevlátému Hoffmanovi představuje daleko tradičnější pojetí politiky. Přesně tato dualita hraje do rukou Sorkinově nejhorší tendenci: nechat postavy vyříkávávat si svoje filosofické rozdíly v plamenných proslovech, ze kterých stále cítíte daleko víc Sorkina, než právě postavy, jejichž ústy promlouvá.
Ne že by konflikt nebyl reálný. Hoffmann a jeho parťák Jerry Rubin a Hayden měli oba opravdu velmi rozdílné přístupy k tomu, jak dosáhnout změny. Sorkin ale po většinu filmu představuje spíše ploché karikatury jejich rozdílů, které toho více skrývají, než problematizují. A samozřejmě vše musí přes několik postupně se vyostřujících konfliktů mezi Haydenem a Hoffmanem dospět až k hollywoodskému usmíření.
Ze snímku je patrné, které aspekty osobností postav je Sorkin schopný pochopit a které už mu unikají. Daleko více než reálné myšlenky mladého Haydena tu zachytíte náznaky jeho pozdější trajektorie, kdy se Hayden postupně stal politikem velmi podobným k těm, proti kterým v 60. letech protestoval. Nezachytíte tu ale naopak nic o tom, kam se po konci 60. let posunul právě Rubin, který se z hipíka proměnil v investora, který prohlašoval, že „tvorba bohatství je skutečnou americkou revolucí“ a je podle mě ideální postavou na vykreslení na první pohled možná podivné transformace americké kontrakultury v dnešní kyberkulturu. Ale to bych toho asi po Sorkinově filmu chtěl moc.
Z mého pohledu nejhoršího ohnutí reality se ale Sorkin dopouští v závěru filmu. Když soudní proces kulminuje, postava Toma Haydena využije svojí možnosti promluvit před vynesením rozsudku k tomu, aby začal číst jména všech padlých amerických vojáků ve Vietnamu. V ten moment ostatní souzení povstanou stejně jako část veřejnosti v sále. Aby toho ale nebylo málo, k překvapení svého prokurátorského kolegy povstane i hlavní žalobce Richard Schultz (Gordon-Levitt). Nic takového se přitom nestalo. Schultz i mnoho dekád po procesu považoval souzené za zhůvěřilé výtržníky. Takový závěr by se ale nehodil do Sorkinova světa, kde za zvuku hrdinských smyčců pravda a láska zvítězí a přesvědčí i vaše protivníky. O snímku a jeho autorovi to podle mě vypovídá naprosto všechno, co potřebujete vědět.
Nejsilnější momenty filmu jsou ty, které zachycují brutální zacházení, které se dostalo Černému panterovi Bobby Sealeovi, jehož proces byl postupně od zbytku oddělen. Poté, co se tak stane, se ale ve scénáři po něm slehne zem a z filmu se stane daleko konvenčnější a zploštěnější podívaná.
Takže pokud se chcete podívat na odpočinkový film, u kterého nebudete moc přemýšlet, neváhejte se na Trial podívat. Nezapomínejte ale na to, že se dozvídáte více o uvažování amerického liberála v 21. století, než o radikálech let šedesátých. Jestli vás zajímá to druhé, může vám film posloužit leda jako chatrný odrazový můstek k dalšímu bádání. Já bych doporučoval například skvělou autobiografii člená SDS a později i revoluční teroristické buňky Weatherman Underground Marka Rudda. Nebo začněte zamyšlením Haydenova kolegy Todda Gitlina na American Prospect a longreadem od Nathana J. Robinsona o Abbie Hoffmanovi na Current Affairs.
Na závěr pro vás mám dnes jednu otázku. Vzhledem k tomu, že je po volbách, začnu pomalu pracovat na exkluzivním obsahu pro předplatitele tohoto Substacku. Mám v hlavě několik článků, které bych chtěl napsat a chtěl bych vám dát na výběr, do čeho se pustím nejdřív. Jednak bych chtěl sepsat neuvěřitelný a trochu pozapomenutý příběh takzvané Mississippi Freedom Democratic Party, která v první polovině 60. let tvořila důležitou kapitolu hnutí za občanská práva. Druhá varianta je příběh lidového nakladatelství Little Blue Books, skrze které v první půlce 20. století vydal desítky titulů a natiskl stovky milionů výtisků s cílem vzdělat řadové Američany. Poslední variantou je pozoruhodný příběh Freda R. Harrise a jeho dvou populistických a nepravděpodobných prezidentských kampaní z let 1972 a 1976 – Harris vedl svou kampaň přímo na vlastní pěst, jezdil sám po Spojených státech vlastním vozem a přespával u náhodných lidí. Dejte mi vědět, co by vás zajímalo nejvíc a já se do toho pustím!
A jako obvykle bych vás chtěl poprosit, abyste mi pomohli s šířením zdejších článků a podcastu Redneck tím, že je budete sdílet na sociálních sítích. Nejlépe i tak, že se přihlásíte k odběru tohoto newsletteru. Pokud vás zajímá i exkluzivní obsah, na který teď po volbách bude více času, můžete si ho snadno předplatit. Obojí můžete udělat pomocí tohoto tlačítka:
PS: Hudební tečku dnes věnuji Sorkinovi…