Film Judas and the Black Messiah je obstojným úvodem do života nejzajímavějšího Černého pantera
Judas and the Black Messiah je nový film, který zpracovává život a především smrt Černého pantera Freda Hamptona. Po loňské zkušenosti se snímkem o chicagském tribunálu (oba filmy sdílí i některé ze skutečných postav), jsem se stejnou měrou příchodu Black Messiah děsil a na druhou stranu doufal, že si spravím chuť. Výsledek je naštěstí blíže druhé variantě – Black Messiah od režiséra Shaka Kinga je rozhodně lepší než Sorkinův pokus o přiblížení ikonických momentů konce amerických 60. let.
Fred Hampton je podle mě jedna z nejpozoruhodnějších postav americké historie a film mu rozhodně na charismatu neubírá, což je co říct. Zároveň je ku podivu, že se snímek nepokouší příliš obrousit hrany jeho radikality – už to je drobným zázrakem. „Vím, že lidi předpokládají, že protože film je distribuován společností Warner Bros., udělali jsme v něm z Freda Hamptona liberála, nebo tak něco. Ale chtěl jsem, aby lidi dopředu věděli, že tohle není tenhle typ filmu,“ říká Shaka King v rozhovoru pro GQ. Stejně tak film nezakrývá hloubky zločinu FBI, která stála za Hamptonovou smrtí.
Historie Černých panterů je bohužel zanesena ohromnou vrstvou neporozumění a propagandy. Hampton je ideálním filmovým subjektem, který umožňuje poodhalit vlídnější stránku Panterů, která je spoustě lidí neznámá – už jenom proto, že na rozdíl od eufemisticky řečeno kontroverznějších vůdců hnutí ze západního prostředí, byl Hampton daleko jednoznačnějším dobrákem. Black Messiah je v tomto ohledu vhodným úvodem. Snímek věrně zaznamenává chicagský snídaňový program Panterů, který každé ráno krmil tisíce hladovějících školáků.
Stejně tak ukazuje největší Hamptonův úspěch – vyhandlované spojenectví s levicovými organizacemi portorických Young Lords a apalačských „rednecků“ Young Patriots. Byl to právě Hampton, který pro spojenectví (ve skutečnosti ještě širší, než film ukazuje), vymyslel označení Rainbow Coalition. „White Power to white people, Brown Power to brown people, Yellow Power to yellow people, Black Power to black people, X power to those we left out, and Panther Power to the Vanguard Party,“ volal Hampton v srpnu 1969 v proslovu, který bohužel ve filmu neuslyšíte. Termín Rainbow Coalition si od něj od dvě dekády propůjčil Jesse Jackson Sr. pro svou prezidentskou kampaň a ozvuky šly nalézt i v o další dvě dekády později kampani Baracka Obamy.
Škoda, že se film soustředí méně na tuto koalici, než na (nicméně taktéž historicky věrný) respekt, který si Hampton vydobyl u chicagských gangů. Snímek stejně tak trefně v jedné scéně poukazuje na Hamptonův chvályhodný přístup k ženám, který v rámci v rámci radikalizujícího se hnutí za občanská práva nebyl zdaleka samozřejmý. Stejně tak jsem rád, že se do filmu dostala zmínka o tom, že Hampton se v mládí znal s Emmettem Tillem. Nejdůležitější ale je, že film v rámci limitů svého žánru zdůrazňuje, že těžištěm činnosti Hamptonových Panterů byl právě snídaňový program a snaha založit bezplatnou zdravotní kliniku.
Dobře zachycuje Black Messiah i machinace FBI, které vedly až k Hamptonově zavraždění. Film je z velké části vyprávěn očima Billa O’ Neala, zloděje aut, který byl naverbován jako informátor FBI. Právě on je „Jidášem“ z názvu filmu, zatímco „černý mesiáš“ se vztahuje k výrokům ředitele FBI J. Edgara Hoovera, který se k smrti děsil, že právě nějakému vůdci jako například Hamptonovi se podaří sjednotit černošské hnutí, ale i americkou levici v širším slova smyslu. Je zjevné, že právě Hamptonova chicagská koalice napříč rasovými příkopy přispěla k této Hooverově obavě. Byť je zjevné, že na rozdíl od scén s Hamptonem, byli tvůrci v případě O’ Neala části filmu nuceni více fabulovat, nedopouští se jakýchkoliv zásadních přešlapů. Black Messiah věrně zachycuje atmosféru FBI a používání informátorů/provokatérů. Tvůrci dokonce zařadili do děje reálnou praxi informátora, který byl s vědomím FBI zapletený do smrti Černého pantera, jel „turné“ po různých panteřích pobočkách po celých Státech a FBI následně využila jeho návštěv jako záminky pro razie těchto poboček. Objeví se tu i taktéž reálné psaní falešných pamfletů, kterými se FBI snažila rozeštvat Hamptonovu koalici – včetně neumětelského psaní a snahy napodobit panterský slang ze strany agentů.
Samotný informátor O’ Neal je určitě pozoruhodnou postavou, byť Black Messiah jeho počínání chvílemi dle mého až příliš polidšťuje – zjevně ve snaze, aby se mohl divák částečně identifikovat i s ním. Skutečný O’ Neal byl podle všeho daleko chladnokrevnějším charakterem a měl na svědomí drsnější snahy o provokace včetně mučení Panterů, které obviňoval z donášení.
Nejpřesnější je film v zpracování Hamptonova potýkání se s úřady. Je tu zmíněn fakt, že Hampton kvůli neustálé policejní šikaně de facto nemohl sám jezdit autem, jeho zatčení a uvěznění kvůli falešnému obvinění z krádeže zmrzliny je také skutečné– škoda jen, že tu nebylo více zdůrazněno, že se k této krádeži později přiznal někdo jiný. Při srovnání s pozdějšími výpověďmi u soudu je ale nejpřesnější závěr filmu a ztvárnění samotné policejní vraždy. Už jenom kvůli této scéně stojí film za to. Hamptonovi pozůstalí se s americkými úřady soudili 13 let. Jakkoliv se domohli odškodného, zjištění o komplotu úřadů, protiústavnímu programu FBI s názvem COINTELPRO, a naprosto zjevné policejní vraždě jednoho z nejtalentovanějších černošských lídrů, byly otupeny a je skvělé, že se tato potlačená historie díky snímku dostane do širšího povědomí.
Film spíš o Jidášovi
Mou hlavní výtkou k filmu je rámování jako paranoidního thrilleru, které vyplývá z povýšení O’ Neala na druhou hlavní postavu. Nic proti jeho informátorskému příběhu, který je bezesporu komplexní a zajímavý. Bohužel ale toto rámování vede k tomu, že si z filmu odnesete hlavně zážitek zrady a paranoi. Upozaděny jsou kvůli tomu Hamptonovy kvality, které z něho udělali tak pozoruhodnou postavu a neskutečně charismatického vůdce – byť jsou tu světlé výjimky obzvláště v podobě Hamptonova proslovu po návratu z vězení. Stejně tak je trochu škoda, že film končí už vraždou. Samozřejmě by bylo nesmyslné, kdyby následovala další hodina soudního dramatu. Nicméně dění bezprostředně po Hamptonově smrti tu být mohlo. Chicagská policie vcelku nepochopitelně byt, kde došlo k vraždě, chvatně opustila a nechala nezapečetěný. Byt se v následujících dnech stal poutním místem, kde Černí panteři a jejich právní zástupci prováděli dav tisíců a tisíců lidí, kteří si na vlastní oči mohli prohlédnout zdi provrtané více než 90 policejními kulkami (proti kterým podle všeho stál jediný výstřel ze zbraní Panterů). Stejně tak Hamptonův pohřeb byl neuvěřitelnou událostí s celou řadou silných proslovů. Místo toho se nám dostane dovětku, který zdůrazňuje nešťastný osud O’ Neala.
Za zdůraznění by stál také nuancovanější pohled na nepřátelství s policií ze strany Černých panterů. V očích veřejnosti je na něj většinou nahlíženo černobíle a jako doklad slouží plošné označování policie za „pigs“ tedy prasata. Komplikovanější realitu popisuje například Jeffrey Haas, jeden z právníků zastupující Hamptonovy pozůstalé a autor knihy The Assassination of Fred Hampton.
„Označování policie za ‚prasata‘ byl panterský trademark. Jakkoliv toto názvosloví vedlo k vcelku volnému užívání – například v rámci popěvku ‚oink, oink, bank, bang bang, dead pig‘ – byl tento termín určen pro policisty, kteří odírali danou komunitu, nebyl osobním útokem, i když nepochybuji o tom, že jen málokteří policisté ten rozdíl vnímali,“ píše Haas ve své knize. Cíle chicagských Panterů ve vztahu k policii dobře ilustruje jejich prohlášení, vydané krátce po Hamptonově smrti. „Požadujeme decentralizaci policie tak, aby lidé mohli mít prasata z jejich sousedství pod kontrolou a tak aby žádná prasata neměla příležitost vraždit naše lidi a zabíjet naší mládež,“ stálo v prohlášení.
Co se týče samotného Hamptona, nejlépe podle mě vystihuje jeho postoje rozhovor, který dal 9. října 1969 (tedy ani ne dva měsíce před svou smrtí) televizní stanici ABC. Reportér se z něho zjevně snažil vytáhnout co nejradikálnější odsudek organizace Students for a Democractic Society a především její v té době se radikalizující maoistické frakce Weatherman Underground (ta se paradoxně právě v důsledku vraždy Hamptona rozhodla definitivně stát se teroristickou guerillovou jednotkou po vzoru například německé RAF).
„Držíme se od nich dál,“ říká tu Hampton, který se zjevně sám pobavil svou těžko přeložitelnou slovní hříčkou („where do you stand“ vs. „we stand way back“). „Myslíme si, že jsou anarchističtí, oportunističtí, individualističtí, šovinističtí. Jsou custeričtí (Hamptonův termín odkazující ke generálu Custerovi a jeho sebevražedné bitvě u Little Bighornu pozn. aut.) a to je na tom nejhorší. Jsou custeričtí v tom, že jejich vůdci navádí lidi do situací, ve kterých mohou být zmasakrováni. Říkají tomu revoluce, přitom to není nic jiného než dětské hry a pošetilost a je to zločinné, protože lidé mohou přijít k újmě. Podle nás dělají přesně to, co prasata chtějí, aby dělali. (…) Prasata jsou na ně připravená a všechny ty mladé lidi vymlátí. Myslíme si, že tito lidé možná jsou upřímní, ale jsou pomýlení, jsou to pomatenci a ztřeštěnci. Jediný způsob, jak jim to můžeme ukázat je, když je budeme kritizovat, tak jak to dělám právě teď,“ pokračuje Hampton.
Podtrženo sečteno: na film o americkém socialistovi je Judas and The Black Messiah překvapivě dobrý. Pro lidi, kteří toho o Hamptonovi moc neví může sloužit jako dobrý první impulz se tímto Černým panterem zabývat více do hloubky. Jestli vás ale zajímá, co všechno stihl Hampton během krátkých 21 let svého života, co přesně učinilo z něj tak důležitý terč ředitele FBI, nebo zločinný program COINTELPRO, budete muset udělat právě to – pustit se do samostudia. Rozhovor výše, nebo zmíněná kniha Jeffreyho Haase jsou dobrým začátkem.
PS: Hudební tečku nemůžu dneska vybrat jinou, než trackem Deep Gully od Outlaw Blues Band, který ve filmu za zní (určitě ho znáte ve vysamplované podobě z mnoha hiphopových tracků):